Jako vosk

Já rozmlouval se životem
jenž štěkal jak pes za plotem
a natrhnout mi gatě vždycky toužil.

Teď v pokoji jsme se mříží
a sestra s okem ostřížím
se stará o můj věčný blahobyt.

V tom dveře vrznou, kdo to je
od sousedního pokoje
že nestavil ses to mě teda souží.

Proč nechceš mě jen vyslechnut
a zbavit mě těch k žití pout
dobře víš že bez nich bude líp.

Pro příště všichni zhasněte
své dveře pevně zamkněte
ať v každém srdci svíce do tmy září.

Pak stíny zmizí do skulin
my světlo ze tmy ukuli
a urna není nic než malej byt.

Když všechny svíce dohoří
a vosk vytekl z pod dveří
že je řekou na oko se tváří.

Ve světle toku života
na kopci jménem Golgota
čekám s urnou…
zda mě budou chtít.