Popel

Koukám skrz monitor
pracuji spíš ze setrvačnosti
hlava plna jedné věty
otazníky zaháklé kdesi v mozku
pět let není málo
pět kalendářů různých barev
měl bych teď spálit
dal jsem lásky, kolik jsem jen uměl
a pak ji zabíjel a utápěl...
neexistuje měřítko pro lítost
a stejně bych je strhl

A pak chvíle různých barev
nádherné na pohled
i takové tam byly
vylisované jak dávná květina
v lisu z chladné oceli

V levé ruce stránky kalendáře
v pravé, třesoucí se ruce, zapalovač
Slova větší než dva lidé
Slzy kanoucí rtuti - až tak těžké (jaký rozdíl proti lihu)

A dvojrozměrné květiny
založené v potrhané knize

Navždy