Jedno veliké nic

Užaslý čtu se, němě zírám
píši-li, tedy neumírám
ve verších, které tečou hladce
ukrývám lásku do slov vrať se…

Ach bože, proč mi je tak zima
proč osamocen mezi svýma
proč mluvím, aniž někdo slyší
jsou pravdy mé, jsou pravdy vyšší.

Je láska nade vše či není
je soucit více nežli chtění
je správné toužit do umdlení
a potom přijde co – snad jmění?

Potom – no, co potom
řekni bože
ustlals mi v pravdě tvrdé lože.
V bezesných nocích do tmy zírám
měním se – vím to – nepopírám.

Život je přelud, v hromadách suti
přesto nás stále, něco dál nutí…
žít.