Zaklená princezna

Do tmy hledí dívka

v cizím městě zaklená,

jen nad okem snítka

šeptá,

že spadla na kolena.

 

Do padesátých pater mrakodrapů

přála si stoupat a ještě výš

a teď ji skvrna syčícího strachu

leptá

sama sobě v srdci skrýš.

 

V teskných očích matně se zatřpytí

poslední střípek starodávných snů

a srpek měsíce světlem slunce zalitý

se zeptá,

kde je konec tvých šťastných malých dnů?

 

Kapky krve z kolen ji k zemi kanou,

kde netčeny mizí v pokrývce prachu

a kočka toulavá sedící stranou,

přec hebká,

má blíže k domovu a dál od strachu.

 

Před salvou pouličních světel svá víčka přivírá,

ač tančila pro ni dříve na otlučených zdech

a poslední kvítek sekvoje, jenž pod okny skomírá

ji vetká

na víčka vzkaz: již nic není tvé, byť ty jsi všech.

 

Zlato z nějž látky si lačně snila

proměnilo se rázem v mrzký len

a s podobou svou jíž kdysi byla

se setká

až noc pýchy změní se v pokory den.