Amnézie 2

w-book

Uděláte-li první krok a je zhola jedno, zda pravou či levou nohou, už jste na cestě. Já ten nákrok, tu změnu směru a sejití z vymetené dálnice, na pro mě neznámou, podivnou pěšinu učinil – jak je mým zvykem – tou pravou nohou. Jistě si na to ještě pamatujete. Bylo to tehdy takové bezhlavé, impulzivní rozhodnutí a stejně nebylo nijak snadné jej učinit. Plný vnitřního nadšení z toho, jak se otevřel portál Astrální brány, jsem se rozloučil s Kaileen slibem, že se vrátím. Snažil jsem se přitom nevidět její slzy, jež přetékaly z modro-zelených tůní jejích očí a padaly někam do nekonečna.

Jedna část mého já toužila ten vodopád zastavit. Ovšem ta druhá, která za vším vidí a hledá zážitky, dobrodružství, milující záhady, a ještě více jejich odhalování, si opět prosadila svou. Nejprve zcela zásadně odmítla uvažovat o tom, že by Kai šla se mnou, neboť riziko bylo neznámé a zdálo se být i velmi nepřiměřené. Poté už stačilo, aby mé cestovatelsky nadšené „já“, zvědavé až na půdu, potlačilo jakýkoli pud sebezáchovy. V ten moment mě už nic nemohlo zastavit. Prostě tam nešlo nestrčit nos…

Nenahlédnout, co se skrývá za oponou. V té chvíli mi šlo vlastně jen o jedno, a to se podařilo; rychle chňapnout po šanci, jak prožít dosud neprožité a z nových prožitků se možná i poučit. Nerad si to sám sobě přiznávám, ale jsem osoba, snad ne přímo natvrdlá, ale někdy potřebuji, pro to se poučit, pochopit, těch životních příležitostí prostě víc; tam kde ostatním stačí jedno či dvě.

Co na to říkám dnes?

S odstupem času, který ovšem coby veličina neexistuje, to vidím jinak; než když jsem stál před otevřenou Astrální branou a snil o překročení Horizontu událostí a těšil se na svůj první, velký Paradox.