Dědictví květiny

V náruči kytici svírám
ruku pomalu jistě vsouvám k zemi blíž
a jen se pliž
z blízka nádechem do svého chřípí vůni kytice zříš.

Jak opojná je to vůně jež se dere přes květ ven
když zavřeš oči není to jen sen,
a tak jdi
jdi ven a sebou si vezmi ten voňavý sen,
který tě doprovázet bude, tam kam půjdeš….všude.

V opojném nádechu výdech se střídá
kytice vadne a vůni ztrácí
i s tebou kouzlo vůně zakymácí.
Naber tu vůni poslední
a jdi než další nádech bude následovat
neb po něm se budeš už jinak chovat.

Kytice odkvetla a hnije od stonku
i ty budeš hnít, ty můj potomku.
Nádechem dalším ucítíš hnilobu
a vezmeš kytici za zlobu,
byla ti … byla ti předána
a stíhá tě … stíhá další a další hnilobná rána.

Kytice začíná usychat
i smradu hniloby přestává pronikat.
Suchá kytice lehce se drtí,
patří už pouze mezi smetí.
Nevoní, nepáchne, je nevábného vzhledu,
říká ti: dál už tě nepovedu.
Teď sám bez daru vůně i zápachu
se der přes veškeré dobro i zlo světa ve svém nádechu.