Až zase vyjde slunce

...

bylo Tě všude plno

 

támhle i tady

tudle i onehdy

prostě všude

a vždy

stále a definitivně…

 

táhla ses za mnou

jako vůně

čerstvě pokosené trávy

„které,“ ptáš se

jařiny či otavy

ono to je asi fuk

i když není tráva jako tráva

 

možná…

říkal jsem si

až jednou

seberu všechnu svou odvahu

a požádám Tě…

 

jako, kdybych žíznivý

toužil Tě vypít

jako krůpěj ranní rosy

uhasit se tebou

 

jako závist

dlouhé nosy

jako dlužník, který prosí

jako hadry co se nosí

jako nemoc prázdní lůžka

jako nenabitá puška

z jejíž hlavně

čumíš na mě

mířím ... na koho?

 

Beng... Beng... BENG

 

ach ta ...

muška

družka

služka

stružka krve

co bylo príma

prve

pojednou sralo

 

a tak teď stojím na deští

a

čumím jak chčije

 

však ono zase přestane

 

a opět vyjde slunce

.

.

.

(už...)