Dokonalý

Už jsi někdy viděl ten nejkrásnější květ, jen ho utrhnout?

Přesně takový mi přistál na dlani.

V ten moment, plna odhodlání, jsem se rozhodla, že o něj budu pečovat.

Takový krásný květ potřebuje něhu a lásku, aby dál kvetl.

Jak je možné, že spadl do dlaně zrovna mně?

 

 

Uběhl nějaký čas, když na zem dopadl mráz.

Teď ležím nahá, schoulená a sama.

To ticho. Netuším, zda léčí nebo z něj zešílím.

Mráz mě nepálí, jen se mě dotýká.

Svou přítomností mi tlukot času připomíná.

 

Ano, ten květ. Spadl mi do dlaně.

Jak je to možné, podívej se na mě?

Proč zrovna já, proč vybral sis mě?

Na tom nezáleží, mám jej.

Voní krásně, když přitisknu jej na tělo.

Připomíná mi vůni, jíž se mi zachtělo.

Ukojí veškeré touhy, naplní štěstím,

ale co je uvnitř něj...

 

Po tváři stéká mi slza. Sama.

Na chvíli vzhlédnu nahoru, ale opět jsem tak unavená.

Ten květ, vzal mi všechno. Teď jsem prázdná.

Zbyla jen ta tělesná schránka, která je tak nedokonalá.

Jaký je teď smysl tu zůstat? Sama, nahá.

Má vůbec cenu ptát se proč?

Vždyť každý přeci pozná, když na něj kape jed.

Kdo by mu dál nastavoval tvář a nechal se hyzdit?

Proč by to někdo dělal?

Snad z lásky?

 

Ten květ byl dokonalý. A jak krásně voní!

Miluji, když se jej dotýkám, i na tak krátkou chvíli.

S ním je svět krásnější, vše tak jiné se zdá.

Snad i jemu je dobře, ať kvete mi dál.

Prý jde jen o mé štěstí, jen to by si přál.

Jeho nejde nemilovat, když je to květů král.

 

Tak on měl trny? Všichni se hlasitě smějí.

Jak jsi to mohla nevidět!

Tisknu si hlavu do dlaní. Jen se dál smějte.

Mě už nic nebolí.

Znáš ten pocit, když tělo se propíná?

Zprvu ve vášni, pak v bolestech usíná.

Tak naivní a zoufalá, to možná není tak zlé.

Co ale nejhorší je, že sebral mi svět.

Teď ležím schoulená na dně propasti a bojím

se pohlédnout...

 

Mně se snad srdce rozskočí! Jaká líbivá slova zpívá.

Vždyť co ti dávám já? Jak můžeš být šťastný,

ty můj kvítku medový.

Že nejsi až tak šťastný jako já? Co mohu udělat dál?

Že moje tělo není až tak krásné, jak se zprvu zdálo?

To mě mrzím, co je málo?

Mám snad přestat jíst? I to bych udělala, jen abych

opět tvé lístky potěšila.

 

Už dost bylo posměchu a mrazu, co mě drtí.

Na bolavé nohy si nestoupnu, když od trnů ještě bolí.

Krev ale neteče, zbydou jen jizvy. To abych věděla,

jaký netvor mě hyzdil.

Snad po čtyřech pomalu na světlo se doplazím...

 

Proč nejsi šťastný? Vždyť jsem tak hubená.

Padají mi vlasy? To je cena drtivá.

Co tedy chceš a proč mám náhle tolik chyb?

Ty můj kvítku, jen mi řekni, proč z tebe cítím

vůni jiné ženy?

Na místo lásky přichází ponížení.

Pak přes levou tvář trnem mě udeří.

Cítím se zmatená, kdo mi to uvěří?

Dělám, co můžu, copak to nevidíš?

 

Už nemůžu, jsem příliš unavená.

Prázdná tělesná schránka, co se kdysi tak smála.

Stoupala v práci, líbila se chlapcům.

A co je z ní teď?

Jen potrava hozená dravcům.

Nechci se vidět, je mi ze sebe zle.

Vše, co jsem měla, prohrála jsem hned.

 

Proč už mě netěší, když vedle mě ležíš.

Bolí mě otázky, nemůžu spát.

Ptám se tě tiše - máš mě ještě rád?

Jen potutelný úsměv, který mi teď dopřáváš.

Prý život není fér a občas si zahráváš.

Kolik je nás, co klameš? Kolika ženám už jsi lhal?

Prý jako květ voníš nejvíc, ztratit, aby se tě člověk bál.

Říkáš, žes jediný, takového už není.

A od tvého trnu mám teď jizvu na znamení.

Ne, já už nechci tvůj jed dál pít.

Bojím se odejít, ale možná je lepší sama být.

Trnem mě udeříš naposledy do tváře, nohy mi

podrážíš, ale já se plazím.

Už vidím světlo...

 

Konečně stojím, snažím se dýchat.

Jde to velmi těžce, bolí to.

Můj svět je teď jiný, ztratila jsem mnoho.

Zkouším se nestydět a neposlouchat výsměch.

Jsou tu jiné květy, které se za mnou otáčí.

Je to milé gesto, ale to nestačí.

Mám strach, že začne to znovu.

Ostré trny podruhé už z ran nedostanu.

Volím si cestu, po které kráčím sama.

On je ten vítěz a já poražená.

Nikdy jej nestihne trest, nikdy nebude sám.

Vždy zástupy žen jej doprovází, kam chce velký pán.

Už oči zavírám a ke spánku padám.

Proč je láska věc složitá, na to se ptám.

Riskovat nebudu, toužím být sama.

Snad jednou se vzchopím, silná natolik, že úsměvem se

rozzářím bolesti navzdory.

Snad zase najdu smysl jít dál...