Jižanské tváře

Přes úderný mechanický be⅙at neslyší myšlenky,

křeč vykřičená touhou tetovaná ve tváři,

,,když toužíš z touhy po jaru a blíž k tvému mlčení.''

 

Přeji si abys se mnou hovořila jako dřív,

slyším ptáky v únorovém ránu,

myslím na jižanskou dívku, tmavovlasou s černýma očima,

krásnĕjší a rozvernĕjší než sen,

 

na mé členité nejistoty vnitřní krajiny,

páteř tĕch vzpomínek, bolestné drásavé lůno 

milostných otĕží, nic než snĕní, než doteky na povrchu,

jež mají být svůdným procítĕním tĕla, nic než počátek svodu,

 

když hraje, bere vás na cestu podél slunečních hostin, 

portugalských pláží a žitné acidové tomfy,

ayahuaskové ceremonie v ocelové konstrukci 

a v tom vidíš padat křehký arktický popel z ledovců tajících na pólech,

 

představa vařících oceánů, mřící matky v poetické meditaci apokalypsy, poslední eón tĕch míst a vzříšení našich masek,

klid před svítáním a pohroužení ve slova a lásku, jenž smíš najít 

ve stínu plamených svící jak tečou ve slunci arktických plání obzoru, napjatého nad hudební lázní nekonečné rapsodie.