9. DEN 1974

probuzen z večerních snů
nacpaným autobusem
mlčících lidí s informačními pohledy
jedu za plynovými fakty v šedivých mozcích.
útěk ze školy do prázdna dnů
můžeš jít se do obchodů
koupit věcmi
otvírají ve dvě
čekám a dívám se ulicí
plechové domovy své
obyvatelé zabíjejí
motory zpívají hlukem a nepřemýšlí
že azur oblohy páchne šedivým benzínem
v plicích asfaltových dělníků.
pár barevných obrázků
babičky vsedě slzí
život je kinem
ve kterém lovíme nejhezčí záběry
s ženami co nechtějí co chtějí
s chudáky na periferii tříd, měst, světadílů
s mrzáky s nejzářivějšími sny o kráse
s ubožáky kde země dává jen hlad bez nadějí.
připadá mi
že to nemůže být jinak
za chvíli budeme tam kam chceme jít nejraději
mít vůli mrzáka po zdraví
lidí po míru a stáří po mládí
nezměnili bychom nic v lidských vztazích
které drží lidstvo dohromady v hloupých svárech
vznícené výbuchy vášně chladným rozumem
že jedno chce zničit druhé tím že je prázdné
zvířecí touhou po svobodě
rvát se s prací
v spavém hluku
sténající elektrické pece s kovem
a soustruhy řvou zběsilostí otáček
kde olejový nůž řeže po nekonečné spirále
stisknou 264 x tlačítko
dívka s rozřezanýma rukama
oprýskané zdi
blýskavé auto
to byl včera fotbal vole!
hory papíru ve vyschlých očích za brýlemi
a šťastně unaveni autobusovou chůzí míříme k domovu
ještě že je ta chuť tam vzadu tu dívku těch plachých očí políbit
taky ale musíš vystupovat
konečná vystupovat!