Prozření - II

Okovy tíživé a chladné,
odhodil jsem do nekonečna.

Do těch temných dálek,
kde chlad se s nimi snoubí.

Mříže z okna sundal jsem,
a hleděl na ženu plačící si do náruče.

Nyní jsi volná, pravil jsem,
a dveře stvořené se otevřely.

Světlo vycházejíc z nich,
obklopilo ji a ona zvedla se.

Kráčejíc ladnými kroky baletky,
usmívajíc se a spokojena.

Děkuji ti tyrane ohyzdný,
který prozřel jsi a přijal to, čím jsi.

Teď jsme jedno a totéž,
šťasten budeš a já též.

Nyní tělo a mysl ovládla jsem,
a to, co v zrcadle vidím, nejsem já!

Trápím se vzhledem,
takto přec já nevypadám.

Není možná takto působiti,
a dlouhá cesta čeká mne ke spokojenosti.

Tebe já zničím, zadupu tvou mysl,
jelikož ženou jsem.

Zemřeš v blažené nevědomosti,
neucítíš to a skončíš v nicotě.

A já pak budu vládkyní a bohyní,
mé jméno jest Nikola.

Vražedkyně syna, manžela i bratra!