Útěk před osudem

Utíkám v aprílovém počasí
ve Vysokém nad Jizerou
kamsi do polí
až bahnem mi nohy obrůstají
plánoval jsem zahodit flintu do žita
když v tom ozval se výstřel
a mrtvý bažant mi k nohám padl
někdy si připadám jako lovná zvěř
jež musí prchat před nástrahami světa
a tak pálím za sebou všechny mosty
jenže osud jak zkušený ženista
přečká bez úhony veškeré detonace i ohnivé exploze
a ještě mi staví nové viadukty
a lávky za zády
chci uniknout ze spárů osudu
však dostat se ze sevření toho škrtiče
není v mých silách
ale vždy se najde někdo cizí kdo jej zkrotí
a já mohu pokračovat
v jarním větru
až do parku kde uschlé jehnědy prší
ze zelených bříz do mých vlasů
ale naštěstí nezmoknu
neboť se včas zamknu v bytě
aby se osud nedostal dovnitř
musím proto sedět nehnutě a mlčky třeba celé roky a staletí
dokud se má kostra nerozsype na prach
ještě před mým rozkladem požádám Adélku ať otevře okno
aby mne vítr zanesl
do milovaných Jizerských lesů
kde se smísím s podhoubím a kořeny letitých jehličnanů
abych se za tebou příští rok zase vrátil