můra na konferenčním stole

v samotě, pod stínem konferenčního stolu
s víčky sklopenými, myšlenky se krouží v kolu
vínem se životy barví, do tmy se topí
a v kouři z cigaret se naděje vytrácí, ztrácí

za okny ticho, temná noc se choulí
světlo měsíce se mezi mraky plouží
chlast jako spousta slzí, které nebyly prolity
a nikotinový opar se sny pomalu se překrývá, plíží

zapomenuté sliby, nevyřčená slova
v náručí temnoty, kde nikdo nevolá
teče mi to po sklence jako čas, který nepřetržitě plyne
a plíce se plní jako touha, která nikdy nezhyne

pod hvězdami samoty, duše hledá svůj klid
já a myšlenky, jako věrní druhové, stálí a věční
melancholie se s každým douškem hlouběji vpíjí
a naděje se rozplývá, jak ranní opar, neuchopitelná, nejasná

v tomto tichém úkrytu, kde čas pomalu vane
dno sklenice a plný popelník jako symboly toho, co neřekne se
srdce dál bije v rytmu opuštěných melodií
a duše tančí ve stínu svých vlastních stížností, volání

symfonie
kakofonie