Full House

 

zběsile jsem bušil...

hlavou

to své „berany - berany - duc“

do „Zdi nářků“,

avšak ta potvora, stále

ani sten...

 

s naprosto kamenným obličejem

snášela všechny mé pokusy

splynout s ní

stát se zdí

 

či alespoň pod ní ležet

to pokud se bušící transmutace

nepovede...

 

zeď se jen trochu červenala

v místech našich doteků

snad studem z prožité intimity

vše však zvládala

 

s bravurou sobě vlastní...

se stoickým klidem hráče pokeru...

 

měla v ruce „Full House“

a nevěděla co s ním ...

 

no chápejte

to už bylo na ránu z milosti

neboť to rytmické "duc-duc"

mě začalo unavovat

 

kupodivu stačila jen myšlenka

a zeď konečně promluvila

„udržuj rytmus“

 

věděla, co říká

avšak dělala přesný opak

 

Z  b      

     o   r

    T  i 

          l    a      se do mě.

 

zavalila mě velikostí svého majestátu

aby mě následně opět postavila

na nohy ...

 

nakonec jsem i já dostal

svou dávku požehnání

tu špetku hvězdného prachu

který občas ulpívá na každém z nás

a dává nám

pomíjivě iluzorní pocit:

 

„Už jsem tam“...

 

aby mě hned vzápětí

z tohoto pomýlení, vytrhla ta

u jejíchž základů jsem ležel

 

prostinkou otázkou:

 

„To už bude vždycky ducinky takové ..viď ?...“

.

zbytek jsem neslyšel

.

.

zavalila mě zeď