Moře snů, žraloků

Když se mi zdají příliš živé sny,

chci před nimi občas utéct,

schovat se jim pod peřinu,

jenomže přesně tam na mě čekají,

v plné síle své obrazotvornosti,

abych se budila s rozmarnou náladou,

nevěděla a nechápala,

nedovedla přesně rozdělit

co se stalo ve skutečnosti

a co patří do spánku,

nemůžu prchnout před lidmi,

kteří mě ve snech vyhledávají, 

a stále se mnou mluví. 

Po probuzení se můžu jen rozpomínat, 

protože hlava zasněná

si v mém nevědomí dělá co se jí zlíbí a

k ránu vrhá logiku,

a moje plány, přání, realitu

přes palubu do moře

mezi velryby, rejnoky, žralokům. 

Chtějí si mě podat,

stáhnout ze mě kůži,

utopit v mé vlastní vodní mase myšlenek, 

okousat mě až do kostí. 

Celý den mě provázejí s těmi snovými obrazy, 

a já se je trochu snažím pochopit, 

a ještě usilovněji zapomenout, 

aby mě netrápili, 

žraloci bažící po mé krvi, pochybnostech, 

smutně se u toho usmívám, 

a ten úsměv svědčí o tom, 

že se chci raději věnovat realitě, 

a plavat nebo plynout v řece, 

né nalokat se její vody, 

zvláště když chutná slaně. 

... jako slzy, ale ve snech skoro nebrečím. 

A nechci žádné odpovědi, 

jen se ptám proč stále pokračují, 

a jestli to někdy přestane...