Cynthia

Mhouřím oči, nějak v polospánku,

přicházíš pozdě v noci,

dechem barveným lihovinou

šeptáš: ,,Jsi genius loci,

útěk a náruč před lavinou,

nejsladší jablko z Edenu,

nejdražší dřevo z ebenu,

teplo, jež chtěl bych cítit hřát."

 

Ví dobře, že udělám vše, co si bude přát.

 

Však žádná snaha o mé štěstí,

vždyť slib v pravdu se nepromění,

nakonec opět jen nástroj pro neřesti,

vzplaneš mi do klína a já 

zůstávám v osamění,

jen další výsostná doktrína 

určuje můj úděl - žít 

s pocitem chladu z nedostatku.

 

Mdlým polibkem na tvář 

vymazat stopy sobeckosti,

levně utečeš mojí zmatenosti.

Odkdy mi tohle

začalo stačit?