I v třesu víra neskomírá

 

stále mi trocha klidu schází

jsem zajíc, který běží mlázím

a včelky sviští nad mou hlavou

 

já běžím, co mi síly stačí

však, co já vím?

co když jen kráčím?

 

jak vlastně víme, co se děje?!

v záškubech škubů se tělo chvěje

a duše? … co s ní?  

je ti k čemu?   

 

na každém kříži umučenu

přibitou k tělu v holé větě

nač duši?

v tomhle křivým světě?

 

zapomeň na ni!  

kdo tě nese?

na zádech svých v temnotě času

proč věříš stále tomu hlasu

 

umí jen radit, kterou trasou

nejdelší, vskutku… prý za spásou

 

však těžké je mít pevnou víru

je těžké prchnout z jeho moci

 

těžké je držet hlavu vzhůru

snadné upadnout do závěje 

je těžké nekrýt, když se kryje

lehké, pak skočit dolů z kůru

psát skvěle, i když přes cenzuru

 

někdo z vás, už možná tuší

proč dobré je mít v těle duši

byť jisté mám, že zbylé bytí

užiju v třesu, do dožití

 

tak s pevnou vírou

v duši ve mně

 

bude to hračka...

možná….

zřejmě