Pohledy z okna na život

Vracím se do těch dní,
kdy dívám se z oken
na probíhajicí život
a cítím se zase sám.

Život zalévá déšť,
který se vsákne
nebo vypaří do nebe
jako konečná zastávka člověka.

Popojdu k dalšímu oknu.
Vidím smát se dítko.
Neposkvrněnou bytost
a jedinou naději.

Čemu se směje?
A proč mne teče slza?
Ptám se sám sebe?
Chci znát odpověď?

Nebo budu mlčet
jako brouk z lesa?
Zavírat oči nad okny
a myslet si co se neděje.

Myslet na to dítě, jak se nesměje.
Myslet na ten déšť, jak nepadá.
Myslet na to, jak mi neteče slza.
Myslet na tu odpověď, která není.

A kdy to vlastně končí?
Když naprší a uschne?
Ale zase to začne znova!
Stejně tak jako druhý den.

A proto se mi nechce plakat pořád.
Proto se chci nadechnou a přejít
k dalšímu oknu a uvidět mou osobu
v budoucím podání spokojenosti.

______________________________________

1.6.2024