Namlouvám si, že působím na lidi,
přitom se přes mě dívají
jak přes průhledný kus plastu.
Mám fialkové sluneční brýle,
snažím se na ně koukat zrovna tak,
a nechápu proč mi to nejde.
Jejich tváře plní flegmatismus,
tu moji upřímná zvědavost,
představuju si jejich příběhy,
a ztrácím se v tom vlastním,
asi ještě nemám dost vrásek ani šedin,
aby se z mého obličeje dalo číst.