Namlouvám si, že působím na lidi,
přitom se přes mě dívají
jak přes průhledný kus plastu.
Mám fialkové sluneční brýle,
snažím se na ně koukat zrovna tak,
a nechápu proč mi to nejde.
Jejich tváře plní flegmatismus,
tu moji upřímná zvědavost,
představuju si jejich příběhy,
a ztrácím se v tom vlastním,
asi ještě nemám dost vrásek ani šedin,
aby se z mého obličeje dalo číst.
krutá realita, jak pravdivé, skvělé
09.06.2024 20:24:48 | malget
no já mám obojího dost ale pořád jsem zvědavý...
09.06.2024 00:48:56 | enigman
někdy je lepší zůstat nečitelná:-)
08.06.2024 16:25:37 | cappuccinogirl
mohu jedině souhlasit
11.06.2024 00:11:27 | girasole