Na dně kalamáře

(prolog)

v hlubině tužeb, temné prázdno

slova ven tečou z kalamáře

zabloudit tady není radno

pero je zbraní archiváře

***

v každém z lidí je to skryto

ta vůle držet směr a cíl

ta touha, nežít – inkognito

od prvé... do poslední z chvil

ta vůle k bytí v barvě krve

pod níž ses zrodil napoprvé

a stal jsi se tak vlastním pánem

jak nový obraz se starým rámem

většina duší stále čeká

kdo postaví se v jejich čelo

a povede je, prostě někam

jak by se běžně lidsky mělo

většina lidí chce být v čele

hladit své ego nabubřelé

však nechce při tom roli vůdce

tu odpovědnost býti strůjce

většina lidí má své cíle

jen od soboty do neděle

však sám jsi první prchnul z řady

pro důvod směšný, plný zrady

ego tě táhlo, strach tě strkal,

na lidi významně jsi mrkal

prý musíš se teď honem ztratit

schovat se někam, nechceš platit

nést za někoho něčí vinu

to nestojí to za tu dřinu

(epilog)

těžko se občas hledá v bytí

nějaký důvod pro dožití

těžko se rodí nový sen

když předešlé upadly v plen

však snít je nutné, nejen k ránu

snít je dobré ve dne noci

výmluvou je slovo stárnu

buďte stále mladí cvoci

(až nás bude víc než více

vytečeme na ulice

budem hledat stejný cíl…

tak kde je?!?

ksakru!!

teď tu byl

Bože, kam se(s) vytratil ?!? )