Domů

Za těmihle dveřmi

mělo čekat moje první doma, 

místo něho tam ale dlela tma, 

zavolala jsem do ní: ,,Haló!", 

ale zpátky se nic neozvalo. 

Našla jsem v kapse baterku, 

ale když jsem do ní posvítila, 

byla tam jen prázdnota. 

Docela jsem se zasekla, 

stála jsem v ní a němě koukala

nenašla jsem v sobě ani hlásku, 

nechtělo se mi tomu uvěřit. 

 

Pak kolem najednou šla paní, 

myslím, že tak středního věku, 

mrkla na mě svýma vědoucnýma očima, 

jako by dávno věděla, co tu hledám, 

smutně se usmála a zavrtěla hlavou, 

,,Tady ho nenajdeš," začala, 

,,nebyl tu pro něj dostatek místa". 

A mně z oka zkanula první slza. 

,,Neplakej, dočkáš se," dodala,

ale já je nesvedla zastavit, 

ty dvě nešťastné studánky,

svoje uplakané modré oči. 

Načež řekla: ,,Já vím, je to těžké," 

a natáhla ke mně ruku. 

 

Jenže já se jí nechtěla držet, 

měla jsem přece být tady... 

svalená v nové modré dece, 

zavřená ve vlastním klidu, 

na chvíli izolovaná od světa. 

Měly se tu válet dvoje klíče, 

a vonět sušící se prádlo, 

moje srdce se ani nenadálo, 

život mi sežral další sen. 

Otočila jsem se a vyšla, 

dveře za sebou zavřela,

v prázdnotě za nimi ustaly mé vzlyky, 

ale přesto jsem cítila, 

že tam po nich zbyla ozvěna.