Pryč

Bij se pěstmi do hrudi,
mě už nikdy nenajdeš.
Nelze za mě dosadit,
zakotvila jsem mimo,
už o mně neuslyšíš.

Vrátilo mi to barvu,
začala jsem si rozumět,
a zapomněla tvou řeč.
Už nikdy nenavštívím
tvé zpropadené maloměsto.

Vypadám jen o chlup
směšněji než teď ty...
vlastně si ubírám,
kam jsi oči dal když
ses ráno díval do zrcadla?

Tak otevři svoje okna,
slunci a létu a vánku,
snad ho ještě doženeš,
než bude pryč jako já,
jsem v nekonečnu a dál.