Mávám ti

Když si člověk připadá sám
někdy se stačí otočit
za svým stínem,
stínem z minulosti.
Pořád tam je, pořád tam čeká,
a taky si ho nikdo nevšímá.

Přece to takhle nebylo vždycky,
v minulosti mě kdosi
měl rád i miloval,
smál se se mnou,
a když bylo občas třeba
dokonce se mnou i zaplakal.

Nebyla jsem vždycky sama,
mí drazí ve mně žijí dál,
přestože se nepotkáváme,
a možná bychom spolu
prostě neprohodili už ani slovo,
naše rozhovory jsou ve mně dál.

A tvoje dopisy mám ukryté
v lepenkové krabici od bot,
a tvoji vůni v paměti.
Jenom zvuk tvého hlasu,
ten už jsem neudržela,
někde se mi musel vytrousit.

Ale skrz nic z toho nezoufám,
život je takový, ne?
Někdy dává, jindy bere.
Zamávám ti do vlaku,
nebo možná z vlaku,
než mě odveze do budoucnosti.