Vílka

Po cestě domů slzím, 

jsem paličatá, 

snad se sklonem k trudnomyslnosti, 

odmítám se s tím smířit,

jsem snad šipka,

abych se musela někam smiřovat?

Nejsem. 

I když si hraju na vílu,

jemné šaty a řasenka a účes,

střevíčky, i přes těžko pádný krok,

polem a kolem dolu, 

konec konců, skrz to všechno

asi ani nemohu být z moře, 

zbývá jen ta podstata ryby,

jde jí však vůbec věřit, 

věříš mi, 

že jsem, kdo jsem? 

Proč se nestydím takhle zeptat...

takhle se určitě mladá dáma neptá,

možná zapomínám, kdo jsem. 

Vybral sis mě, nebo jsem ti zbyla, 

nebo jsem tu prostě byla, 

tak akorát pro tebe, 

žes získal pocit, že na tebe čekám, 

tak ses pro mě vrátil, 

vzal mě za ruku, 

a už sis mě nechal?