A horizont byl rudý

vše, čemu říkáme realita

je ve své podstatě jedno vědomí

tak prožitek kohokoliv z nás

je i prožitkem vaším  ...

skrze krásu, co je vůkol

hledám spásu...

těžký úkol

hledat něco do úmoru

bát se stínů, v lidském tvoru

cestou k světlu, nelze ztratit

za chyby, však musím  platit 

usmívá se, ten co mlčí

co mě slyší  neboť ví

že je ve mně, něco z něho

něco z tebe, rozuměj...

tak s požitkem požitkáře

požitkuju požitky

jak by v roli kronikáře

slovem šířím odlitky

odlil jsem je z jeho těla

z jeho duše vybrousil

když už k cíli snaha spěla

proč bych ještě nezkusil 

tak otevřel jsem branku stádu

dal ovcím šanci k volnosti

ať vpředu jde, ten co byl v zadu

dmul jsem se vlastní skromností

tak skromnost má se rozhořela

vítr ji roznes do všech stran

když kolem temno prozářila

nad hlavou letí hejno vran...

pak náhle všechno co tu bylo

uprchlo do všech možných stran

v slovech se prázdno osmělilo

otevře pro mne jednu z bran

dívá se na mě, zadumaně

když vidí, že jsem zadumán

skloní se ke mně trochu níž

"Tak na co čekáš Čeni?"

"Piš!"