Přes oceán

U mě je už skoro večer,
a Tobě začíná ráno.
Přes půl světa letí psaní, pár řádek a slov,
co někdy znamenají vše, a jindy nic,
no není to k pousmání?

Zachvěly se hradby, ty stavidla, těch jisker pár.
Co začalo žhnout, a já se bál.
Ó jak já se má, že je mi vítr vzal,
že je někdo rozfoukal,
že je zašlapal.

A jako proud,
se stejnými účinky, přes veškerou snahu,
jako ta řeka co vytrvale podemílá břehy,
chovají se zprávy přes půl světa,
plné smíchu, blbin, a něhy.

Stejně jako se neubrání sníh,
když na něj zavolá blankytná obloha,
já odvažuju se chovat tak,
jako by mi bylo zase patnáct...
PROBOHA!

Našeptávám si lži, a krmím se jimi,
v té hrozné naději, že už brzo bude líp.
To vždycky ty slova duši zahřejí,
natolik, že zas chce zpívat, tančit, žít.

Pak slova ustanou, adresát není,
odpověď se vrací, prý nejsi k zastižení.
A já se ptám, bylo to skutečné?
Nebo jen mé snění?