Trauma

Žila jsem venku chodila bosa, proč musí být v říjnu taková kosa ?
Sama ulicemi se toulám a marně o pomoc volám.
Tu však v dáli vidím světlo jasné a já si říkám, to bude krásné.
Po letech setkání opět naše a já si právě oblékla nové kamaše.
Tak jako když jsem byla male dítě, oblékala mě maminka a všude měla nitě.
Ptáte se na co ?
No přece na košile, s malými knoflíky, musím si na ulici sehnat alespoň rohlíky.
Bez domova to není lehké, však při pohledu do zrcadla mi pohled změkne.
Zkřiví se a zkrapati, můj čas se jen tak neztratí.
Budu bojovat, pak zas chvíli čekat, ale nebudu se života na ulici lekat.
Moje duše dokáže opustit toto tělo, aniž by do nebe odletělo.
Disociace ozývá se a já v traumatu z dětství ztrácím se.
Popadám dech a sotva dýchám, přitom si tak ráda nahlas zpívám.
To abych zahnala strach a z mého života se nestal jeden velký krach.