Oči pro pláč, ruce pro psaní

Proč zrovna já?
Ptá se osoba mlhavá,
spíše tedy stín,
co z radostných chvil zbyl.

Smutek je tichý zabiják,
v hlavě se chová jako piják,
rozpíná se prudce jako plyn a
hledá, co dalšího by zardousil.

Řeka melancholie líně plyne,
marnost srdce zprudka kyne,
kolenou třes znenadání přichází,
veškerá naděje nazdařbůh odchází.

Železo železem se ostří.
Kdo nedržel války v ruce ostří,
kdo se nezabil, aby si život dal,
tomu nenáleží, aby míru dary vychutnal.

Nač žít v našem světě,
když vítěz prahne po odvetě,
chytří hloupým chrámy staví,
chytří hloupým hlavy klaní?

Člověk nesnaží se poctivým být,
není to již ctnost pro obdiv.
Pro všudypřítomné podvodníků kavalerie
ční čest jako praporec hysterie.

Živé loutky moci hru hrají,
s němýma rukama, jimž sílu sají,
na vše cenovku tiše dají,
jen lidské životy se zdarma rozdávají.

Leč na hygienu aspoň dbají,
dítkám hlavy vymývají.
Hřebík, jenž čouhá, dostane ránu,
vyberte si, na čí stavíte se stranu.

Snažte se naučit, co nikdy Vám nepůjde,
není tu nadání, jež ve škole nepojde,
díky hlupáků nestydatému troufalství,
rodí se umělci z čistého zoufalství:

Lidé, již svět pohromadě drží,
lidé, již rukám kážou stěží,
lidé, již z ničeho něco tvoří,
lidé, již lživé mýty boří.

Kdo společnost naskrz prokoukne,
toho vichr zla k zemi sfoukne,
nečiní mu radost výzvy psát,
velí tak morálka, pud bojovat.

Přec se kulka v krvi třpytí,
tanku pás zří luční kvítí,
spisovatel chléb má tvrdý,
vnuk je na něj ale hrdý.