Dílo zkázy

Přesvědčení sebe sama
díry má. Já naivní nána,
co jsem to provedla?
Do čeho se to zapletla?
Komu všemu hlavu popletla?
Bože, co teď dělat mám...?

City, ty jdou na dračku,
jejich stíny kloužou v šachovém poli, -
občas stisknou tak, až žebra bolí.

Zvedám nohy ve vysoké trávě,
utíkám z černočerné noci za úsvitem,
nikdo mi ale neřekl, že se jednou                                                                    stejně musím zastavit.

A tma mě pohltí:
pohltí mě se všemi svými stíny,
propadnu v nich všem svým skrytým nadějím a spásám,
všem svým zlých tužbám a přáním, co ztratila hlavu;
dopadnu v nich tak, jak by sis býval přál.

Nevidím únik, když ve stínu utíkám,
nevidím naději, nevidím cestu ven,
přeji si zaťukat na hájenky zárubeň,
přeji si svůj vlastní funus vystrojit,
jen mít možnost cítit, proboha, žít...

Jen dopřát sobě trochu syčící vody z čajníku,
nechat se spálit, nechat se hřát;
tohle šílenství nezná hranic. Horacio, co se to děje?!

Chci pryč a dovnitř současně vejít,
chci ztratit se v houštinách,
jen malá rezavá šmouha;

chci zpátky do těch pout,
chci zpátky, kde jsem byla,
chci být volná i spoutaná,
chci být svá
i Tvá.