Když padá déšť

Mám rád, když prší. Když kapky deště stékají po tváři jako slzy radosti, které odhalují pravé pocity, jež člověk často skrývá. Když chodím po dešti, má tvář se rozzáří. Vítr, co mění směr a sílu, mě někdy jemně pohladí, jindy tvrdě tlačí zpět. Ale já musím jít dál, vpřed, navzdory všemu. Je to svobodný pocit žití, kdy prázdné chodníky ti dodávají pocit, že svět je jen tvůj.

Lidé se schovávají pod deštníky, bojí se každé kapky, jako by jim mohla ublížit. Na zastávkách čekají, zděšeně sledují nebe, kde se začínají stahovat temná mračna. Vítr sílí, hrom duní v dálce a blesky křižují oblohu – jako předzvěst něčeho velkého, co má teprve přijít. Ale já kráčím dál, navzdory všemu, co se má stát. Kráčím mokrým chodníkem, občas zakopnu o kaluž, ale nevadí mi to – déšť omývá mé bosé nohy a ten okamžik patří jen mně.

Mám rád chvíle po dešti. Kdy čistý vzduch proudí ulicemi, rostliny ožívají do své krásy a potůček znovu najde svou sílu.