Strojvedoucí

Tak mě třeba kamenujte,

mučte, zabte,

jen se příliš neukvapte,

poslední přání mi splňte. 

 

Necháte-li mě ve světě přetvářky žít,

budu géniem, tupcem,

šarmantním i hrubcem,

budu tím, kým mě chcete mít. 

 

Svou velrybí píseň zpívám

v čekárně vlakového nádraží,

stanice na znamení, kde se transport stráží

výpravčím, jenž není vítán. 

 

Hoďte uhlí do kotle, jen ať už jsme v cíli,

v kupé topit netřeba, děti již zmrzly,

"dospělí" mají kabáty, jinak by klesly

diamantové sny, z nichž pro antracit žili. 

 

Okenní saze zrcadlí černé duše,

pro vagon plný šachistů mat ve třech tazích,

krabička ebenových střelců hořících v nesnázích,

zatímco bílý pěšák pláče suše. 

 

Pro klobouk do hlavy nevidět,

pro brýle z očí nečíst,

pro zlatý příbor měsíc nejíst,

pro čest se za nic nestydět. 

 

Necítit hejno hus,

nevidět jiskry v duhovce,

neslyšet pohyb v dechovce,

nevnímat hyeny skus. 

 

Před konečným ortelem, nechte mne prosbu vymyslit!

Nežádám peníze, titul, drahé cetky nebo odpuštění,

chtěl bych zvrátit alespoň výhybku lživého dopuštění,

dovolte mi, prosím, alespoň jeden vlak očistit.