Času zatemnění

Širá prázdnota pohlcuje čas,

zcela mne, zcela mne.

Školní lavice, a zvonění hlas,

kde potkala duše srdce tvé.



Poznání osobnosti v poznání charakteru,

v prázdnotě srdce se ztrácím v noci,

toužím po světle, jež by zahnalo to temné,

co uvnitř mě tiše, stále se brodí v moci.



S tebou jsem zjistil, jak jsmé stejní,

v srdci stejný chaos, stejný stín,

v očích tvých čtu to, co skrývám za přání,

spolu v temnotách, teď už není stín.



Doba utekla, jak řeka pluje,

v srdci chlad, co dřív tu nebyl,

v tichu teď cítím, jak vše se ztrácí,

a v nás obou začíná být jakýsi neklid.



Bylo to krásné, jak sen v ráji,

naše srdce pro nás tlučela.

Teď už jen citím mráz, co ve vzduchu se svírá,

a ticho roste mezi námi, jak smutný výkřik.



V patnácti jsem zjistil, jak jsme stejní,

v očích jiskry, co zářily bez přetvářky,

teď v sedmnácti se každý ubírá jiným směrem,

rozděluje nás ticho, co není mezi námi žádným vděkem.