Do frcu

Možná přišel čas,
nechat věci jak jsou,
přestat se bouřit,
smířit se, neutíkat,
šaty dát to frcu,
a pomalu zapomenout.

Jenže srdce pořád volá,
jakoby snad mělo hlas,
a já, ač odolnější,
při smyslech a silná,
vůči němu neochotná,
nejsem s to mu vzdorovat.

Vedu tichou válku,
schovavám kapesník,
kterým jsem utřela slzy,
naříkám u zavřených dveří,
ale když vezmu za kliku - nic,
zahodila jsem jejich klíč. 

Konečně mám klid,
hluboko v sobě vím,
že už nikdy nechci,
zažít znova nic podobného,
tak koukám skelnýma očima,
večer plyne dál, já vyprahám.