Každoroční prozření

S blížícím se podvečerem
sedím ve ztemnělé světnici
v hlavě nevyřešené sváry
Gabriela s Luciferem

„Tak už se kluci dohodněte
co jsem ve svém životě
dokonale p****l“

Tolik lákadel, tolik pastí
nespočet možností klopýtnout
ocitnout se nohou nad propastí
jak snadné je selhat
vše v životě ztratit

„Trest mě nemine...“

Zraky mám upřené
do plamene svíce
co odečítá dny
jeden po druhém
do Kristova narození

„Jsem asi pět dní pozadu
snad panna Maria promine
nestíhám...“

V žilách koluje drahocená
obohacená cukrem plodu poznání
se kterou se prý všichni rodíme
bez možnosti volby

Obyčejné prozření
co rozrazí všední ticho
když rozplývá se v ústech
linecké slepené marmeládou

Jako Kolumbus Ameriku
já učinil objev pochutiny
ukryté na nezmapovaném území
a hned v mapách pokladů
označil červeným křížkem
novou skrýš

I přes várovné signály
o možném hromobití
obeplul jsem neodhalen
jako nějaký Dias
mys Dobré naděje
a zvítězil

„Možná o mé odvaze
slůvka v nějakém příběhu
s trochou štěstí zříš“

Stát se člověkem
co je andělsky čistý
sebemenšího hříchu se nedopustí
ve lži své roucho nesmočí
před léčkou a lákadly
sklopí uvědoměle zrak
skromně je obchází

Kdo by takový nechtěl být?

Slyšíš?

To vítr na šibeničním vrchu
s oprátkou tiše laškuje
pohupují se spolu zlehýnka
ladně spolu tančí

Sepnu ruce k modlitbě
prosím za odpuštění
za světélko naděje

Stát se o kousek lepším člověkem...