..na konci aleje II..

 

 

 

Na konci aleje, pod stromem plným slív

seděl, tak jako vždycky sedával

žvýkal svůj snus, pak daleko ho pliv´

kouk´ na mě útlocitně / nepatrně zív´

a pohledem jen vyzval, ať přistoupím dál…

Už srazila jsem se s ním mnohokrát

v tom čase, kdy jsou rána voňavá

na tváři stopy prozření i útisků a vád

pro druhé spříznění / pro sebe úděl ztrát

Bez snahy hnát se šíleně jen hlava nehlava…

V očích měl lesk, co říkal; "já Tě čekal již

jsem dávno vyprahlý, buď moje objetí

Vidím, že Vesmíru seš o poznání blíž

a že už tušíš též, co všechno zhmotnit smíš

Tvá chvíle nastává! A má dnes uletí…"

A já mu s úsměvem jen políbila skráň

a letmým dotykem jsme předali si moudra hvězd

Každý měl svého své, svou nekonečnou pláň

každý z nás vyznával: sebe i druhé chraň!

A oba toužili svůj osud se ctí chrabře nést…