Pontassievská 3

Každý den se do Znojma busem trmácím,

spolusedící je v sumo kariéře na svém vrcholu,

mozek mi z množství písemek krvácí,

obvazem je mi úsměv uvítacího výboru.

 

Na jeho kontrolu však marně hledám výmluvy,

věta "Přezuvky máme?" nevěstí nic dobrého,

s dvoustovkou spěšně běžím do obuvi,

nestíhám, nevadí, v češtině mne nečeká nic snadného.

 

Opravdu netuším, co napsal Hrabal,

vždyť ho znám jen z telky,

v lednu za U dvacítku lapal,

no nic, musím se zeptat učitelky.

 

Štěstí, že zrušili fyzické tresty,

jinak bych už ležel přes lavici,

měl bych si dodělat resty,

abych se vyhnul akademické šibenici.

 

Zazvoní na velkou přestávku,

těším se na párek v rohlíku,

ohřívač hlásí stávku,

běžím dolů pro oříšky v pytlíku.

 

Přesuny po chodbách, to je taky věc,

tlačenice opozdilce nelítostně trestá,

alespoň dám s paní uklízečkou pokec,

protože pět lidí zas dělá, že mě nezná.

 

Písemku z fyziky moc světle nevidím,

tabulky jsem zahodil během rvačky,

za brzké odevzdání se nestydím,

zatím na tinderu swipuju pajdačky.

 

Po hodině v podkroví jsem celičký mdlý,

v jídelnové řadě stihnu zahrát mariáš,

už slyším tu nejhezčí větu: "Mladíku, kolik knedlí?",

sedm, madam, a ze zbytků čarodějnický guláš.

 

Domů přijíždím za tmy,

unaven ze všech těch znalostí,

neztrácím naději, blíží se lepší dny,

protože "Škola je dílna lidskosti".