Beto nová DNA

Tisíce prázdných, zavřených oken,
jak zrcadla v poušti betonu,
ulice propnuté ve svazky tepen,
skořápky života toužící po shonu.

Obklopen sídlištěm, přec uprostřed samoty,
město tě dávno už spolknulo,
jsi jeho atomem, součástí jednoty,
nedá ti na výběr, k srdci ti přilnulo.

Vzduch nasycený prázdninami,
voní nekonečným létem,
čas není svázán hodinami,
teď točí jiným světem.

Nafintění ptáci opustili hnízda,
jen dobří holubi zůstali,
králem teď všeho ten co se tu vyzná,
patroni betonu města se nevzdali.

Zdáš se být uvězněn hradbami ghetta,
město však věrné své nezradí,
nabízí svobodu celého světa,
pro ty jenž sami jsou, přítele nahradí.

Na ostrov Robinson vydal se bez Pátka,
nic ho tu neděsí, není tu poprvé,
co pro něj radostí, jinému oprátka,
společnost dělají smyšlení tvorové.

I když jsi na místě, cítíš to vzrušení,
nekonečných dálek tam v obzoru,
představa dobrodružství, to je tvé umění,
opuštěných trosečníků po vzoru.

Bublinky asfaltu lepí se na boty,
horký vzduch vplétá se do vlasů,
za domem chladný stín poráží teploty,
v parném dni vděčím mu za spásu.

Břidlice okrasou prostého betonu,
nasáklá teplem paprsků slunce,
na chvíli v infuzi energie utonu,
proudí mi do ruky po tenké strunce,

horká je že na ni skoro neudržím ruku,
ale vydržím to….