Fragmenty

 

v černých očích, jako v tůni

se ji odrážejí hvězdy

měsíc

čas

i prostor ...

 

jen tam tak stojí

bez viditelného pohybu

i bez pochyb

ovšem jakmile se pohnu

koná stejně

téměř synchronně

 

v ten moment 

se stírají veškeré rozdíly

mezi pozorovatelem a pozorovaným

 

se mnou

nakloní hlavu

usměju za ni

znuděně zívneme

a vypláznem na sebe jazyk…

 

snad pro ten vzrušující

tolik neuvěřitelný pohled

je potřeba změnit perspektivu

 

poznání nepoznaného však bolí

fragmenty myšlenek

párující se v protipólech vědomí

ve věčné snaze splynout

v jednotu

celistvost

a zůstat při tom tichý

vědom si sám sebe

přitahován i odpuzován zároveň

ve věčném boji

poklidném chaosu

tak tehdy

konečně

kdy pozorovatel určuje viděné

je vana  plná studené vody

 

zrcadlo orosené, zívne

a obraz divokých očí zmizí

 

doposud kusé myšlenky se propojí

v dočasnou jednotu bytí

 

všichni jen čekáme

a vroucí krev chladne