A. M.

...pro něž byla tato osoba již od brzkého věku silným a dlouho možná i jediným vědomým vzorem. Ze všech vztahů téhož původu je pro mě tento nejhůře uchopitelný - dodnes; text vznikl 30. září loňského roku, kdy jsem se se zmiňovaným člověkem viděla naposledy. A neboť se dnes po měsících opět shledáme, text příznačně přepisuji ze svého zápisníku a vkládám sem.

____________________________________________________________________________

 

A už zase odlétáš,

myšlenko moje,

do země za zenitem...

Jako odvždy, jako stále -

a i když tu jsi,

málokdy zas já

spokojím se s málem;

 

jen já a Bův ví,

žes příznakem snění,

které zdává se mi

od početí mé duše do těla,

(když jiskra dala vzniknout "já"

a spatřila Tě docela),

a v rámci celku,

jenž se zevnitř drolil

- oprýskané, milující zdi -

zaslechla ta duše

jistou znělku

v době, kdy

se ve mně teprv

rozum smolil.

 

A pak to šlo ráz na ráz:

stále víc a víc

jsem stopy Tvého

líbezného hlasu

vídala ve světlech horkých létavic

a od těch dob

ni Ty

neustáváš v letu -

lásko má, jsi potěchou

tomu zlému světu.

 

Až šťastně doletíš,

co s Tebou: mám Ti říci,

že odedávna schraňuji 

tu ohořelou svíci,

která hoří ne v odrazu k světu,

ale ke mně

a bolí jemně,

když se zdá,

že dáváš se na odlet,

bys nemusela sdílet se mnou

ten svůj svět.

 

Již roky asi, dekády 

snažím se vykoumat,

jaký to strašný duše hlad

po odhalené blízkosti,

kdy netřeba domýšlet si

- jako vždycky -

ale nechat proudit, proudit slova,

velkou řeku slov,

a nalézt až klíč

k podstatě nás samých,

kde ve věčném klidu

spočinu duše mého

mladinkého těla,

(přec už trochu znavena),

a řekne si, s úlevou jí vlastní:

 

,,Ségra, už jdu spát, tak, prosím, zhasni."

 

...a s tím, milá (s tklivým citem),

odlétnu

do země za zenitem.