Vítr a slunce

Kolikrát mě vítr spoutá
Kolikrát mě slunce spálí
Už nevěříš, mlčíš a přitom křičíš
Kdo z koho a proč, stavíš si před sebou mříž
Chceš v ní zůstat, chceš se mučit
Naučit se v tichu vzdorovat vnitřnímu smíchu
Utlumit bolest, která tuhne v tvých žilách
Probudit světlo, pustit naději přes svůj práh
To je jen touha, jen myšlenka na lásku pouhá
Vzbuzuje v tobě bodliny, které zničí
Pozitivní vidiny dokonalosti spojení
Touhy opojení
Kolikrát jsem se zvedala z bláta a zas padala do louže
Tak zavírám teď vrata před city
V našem vztahu, miláčku, to trochu klouže
Chceš v ní zůstat, chceš se mučit
Naučit se v tichu vzdorovat vnitřnímu smíchu
Utlumit bolest, která tuhne v tvých žilách
Probudit světlo, pustit naději přes svůj práh
To je jen touha, ta myšlenka na lásku pouhá
Kolikrát jsem se zvedala z bláta a zas padala do louže
Tak zavírám teď vrata před city
V našem vztahu, miláčku, to trochu klouže
Už nevěříš, mlčíš a přitom křičíš
Vítr a slunce, spálená a spoutaná
Zavřená vrata, ztracená a zklamaná
V tichu vzdor, bolest v žilách
Jen touha, jen myšlenka na lásku