Houbař

Vysvitlo slunce, vysvitlo po dešti,

mech třpytivé perličky roní,

procitlý potok kameny leští,

mezi kmeny podhoubí voní.

Odhodlaný houbař se smrčinou potlouká,

kochá se: tady pařez, tu nora, a tam zas mravenčí hrouda,

pichlavou clonou se právě protlouká,

když, hle - houba.

Zaleskne se ostří, štetiny drolí hlínu,

mimořádný klobouk, třeň se jeví hutný,

panečku, takový nález dá sbohem všemu splínu,

jen se zakousnout a zjistit, zda je chutný.

Tfuj, hořčák!

Sáfra, v tomto lese se jim nevyhne...

Ale že se mu zalíbil, syčák!

Hledá dál, přestože chuť plihne.

Na omáčku koš nevydal,

sváteční porcelán proto zdobily řízky,

houbař, syt, odřezky vysypal,

na cestu za humna zapadlé vísky.

Přepršelo pár podzimních lijáků,

ze zbytků vzrostlo podivné sousoší,

scenérie mrzutých vojáků,

jimž hladovec kasárna zpustoší.

Kolemjdoucím hnízdo vloudilo,

lákání, jemuž šlo jen stěží odolat,

tolik se, jimi, hořčáky spálilo,

ne a ne se k pokrmu odhodlat.

Houbaři se občas zdálo,

určitě to byla mýlka,

mezi žlutí krapet hnědé stálo,

blázen, další slabá chvilka.

Ač šílenec, praváky viděl,

navzdory vší závisti a zlobě,

nesbírá houby, za něž by se styděl,

nezbývá, než aby věřil sám sobě.

Tím odhalil mimikry,

oželel o žlučáky rvačku,

byly by mu bývaly unikly,

kdyby napoprvé uvařil máčku.

Hořčák či smrkáč, co na tom sejde,

v lese nakonec nejvíc prašivek zbyde,

košíkaření se bez lupu obejde,

jestliže praváky jsou nám blízcí lidé.