Knedlíkáři: Nedělní idylka

Hoj jede, jede z města pán
s noblesou ve svém blyštivém voze,
dupe a láteří, pěstí hroze –
„Zas troubí městskej jelimán!“

Babice z vikýře hlavu souká,
vytáčejíc starou Blažkovou,
„Věruš, dej si buchtu makovou.“
A má ho v pácu. To se to kouká!

„To je ten s tou frajlí, hele.“
„Skončí jim to nevesele,“
cvaká Věrka u kafe protézou
jak bohyně pomsty s enurézou.

„Máš recht, lemra má nemoc lachtaní.“
„A on, řekla bych, zasejc nedaní.“
„Že by na to auto nakrad?“
„Holka, s tím, co on má za plat…“

Staví se na meltu – Maruš přišla,
další, co školu života vyšla.
„Bodejť, je to hanbářka. No a on?
Tak dámy, ten teď dědil, seladon.“

I v kapsáři závist rachtá,
scvrklé grácie klektáky cení,
nad baštou sabat si čvachtá,
probíraje to vesnické dění.

A ruka se v huse nehty hrabe,
nato ven chrupavku z jamky dlabe:
„Viděls ji, tu slívu starou?
Co s ní, s pizdou neurvalou…“

„No jo,“ povzdych ozývá se.
„Vyžraná je jako prase.“
„To jo,“ pantáta si knedlík přidal
a hrdě říhnuv, kvik slastný vydal.

„Na, omastek si k tomu přilej.
Ten její je furt podnapilej.
A ty příčesky, co má – prostě hnus;
tady opravdu nemá nikdo vkus.“

„Hergot, nech mě dojíst v klidu.“
„Radši se pusť do úklidu.“
„Proč pořád nejsi spokojená?
… Bože, to bude dovolená.“

U Nováků Jirka cejchu
spokojeně popleskal si,
vytahuje pivko z basy:
„A co! Schody ještě sejdu.“

„To jsme se poměli, táto, viď?“
Mažíc strie, jež brázdí jí stehna,
rodička zelí a brambor žehná,
jakby řkouc: „Tak s láskou mě přec chyť.“

Jirka, ten vykuk, vlásky jí hladí,
dávné sliby tím i oním sladí,
mysle na mladé masíčko.
„Večer se vrátím, zlatíčko.“

Tak řekl, pak v pajzlu mamon honil,
básnil, křtil porculán, kdeco zkonil.
A do rána vprostřed toho prasince
nadraný učil móresy z hambince.