Staré dobré časy

I jednou bylo praveno:
„Mladí ležáci – staří žebráci.“
Jak paraziti, břemeno,
dnešní mládež nic nemá na práci.

Takhle jednou vyšel ven
plátce daní, altruista,
poctivec a realista –
muž na život připraven.
Poklonka sem a poklonka tam:
„Bonsoir, madame.“

Hle, na dece kuřák s dredy sedí,
hraje na kytaru, tklivě hledí.
Zima šlechtí růž smutné tváře,
vichr kapsy vzdouvá, švy páře.

„Nejsi štonc makat, lemple mladej?
Seš feťák, co, ty hajzle malej!“
z plných plic slušný občan tmou
křičí a laje najednou.

„Neflexi, bráško, klidni se.
Dej si chálku a vyspi se.“
„Ty netáhlo! Že se nestydíš!
Dej pozor, ať jednu nechytíš!
Padej na pracák, ruce máš zdravý;
seš líná veš, nic neumíš,
nic tě nebaví.“

„Mluv za sebe, boomere vyhořelej,
jenom závidíš a seš kyselej.
Sázím se, že svůj flek nenávidíš –
že to má bejt život? Sebe šidíš.

Prodal ses – víš, že nemáš svobodu.
Co den otročíš, abys umřel pak –
na změnu je pozdě, viď? Ujel vlak.
… Hele, nemáš ty blízko rozvodu?“

Nu, a žebro po žebru praská,
z uší i nosu krev se řine,
úd za údem křupe, tkáň mlaská,
růžová tvář bobtná a kyne.

„Chcípni už, zmrde! Chcípni! Chcípni!
Co ke mně si budeš dovolovat?
Teď něco říkej! Zkus! Jen si pípni!
Špíno, nulo, neumíš se chovat!“

Jó, bejvalo, kdy svět byl v pořádku:
chlapi makali hezky rukama,
holky chodily jenom s klukama;
voňavka byla pro ženský,
mužský nosili vojenský.
Mladý k starým respekt měli,
no a jak se oháněli.
Existovala svoboda slova,
podivná je to dneska doba.

Kdo zajímá se, jak bezďák skončil?
No bóže, tak v bahně čumák smočil;
sic hrůzou před stíny zuby jektá,
však ví už, co čeká ho, když mektá.

A záhadný muž? Domů spěchal,
děti zlíbal, strach venku nechal;
táta hrdina křivdy světa koří,
takovým kdejaká ráda se dvoří.