Rozloučení

Čí slzy jsou dnes na pořadu dne 

v té mramorové síni 

odosobněné od tvého života?

Chladná šeď připomíná břímě samoty

nadcházejících dní.

 

Přes skleněnou zeď 

loučím se s tou tváří,

kterou vidím naposled.

Tvář je mrtvolně bledá, 

přesto má víc barvy než ty

v posledních dnech.

Rty sešité k sobě, zavřená víčka

jakoby ses přece jen měl každou chvíli probudit

a říct znovu: "Pojď, půjdeme domů"

 

Nikdo se smrti nechce dívat do očí

a tak necháme ji zavřenou

ve skleněném teráriu vzpomínek,

kdyby se přece jen chtěla šířit dál.

Vypadá to jako bys spal klidněji než kdykoliv dřív.

Ty už máš svůj klid, teď už ho musíme najít jen my.

 

Křečovitě smutečním hlasem a generickými slovy

loučí se s tebou někdo, kdo tě v životě neviděl, 

protože těm kteří tě znali došli slova.

Všichni víme, že už náš znova nepřivítáš, neobejmeš.

Teď, v přesně vyhraněné chvíli můžeme truchlit.

Jakmile však dozní poslední tón smuteční hudby,

sbalte si své květiny, vzpomínky i smutek a odejděte tudy, bokem.

Na pořadu dne jsou totiž další slzy.

Ale ikdyž mě to mrzí, vím, že už máš svůj klid

a teď už ho musíme najít jen my.