Noc zkouší triky, abych mohl spát:
tma, hvězdy, polštář, snění.
Na klid duše však žádný recept není.
Mozek pak tváří se bezradně
jako cvok, co hledá štěstí v poradně.
Na bok ze zvyku jen otočím se,
usnu, znova potopím se,
jako ryba v slze světy bloumaje
čekám, až rampouch z víčka roztaje.
Místo sepnutých dlaní mysl sevřená,
ve vteřině jasná, v čase bezcenná.
Den zkouší triky, jak probudit mě časně:
Slunce, práce, budík, mlha.
Tu snad nepomohou ani básně.
Skoro dva měsíce jsem marodila, měsíc měla docela kruté bolesti, pak začalo tělo trochu víc poslouchat a pomalu jsem začala cítit úlevu. I když bolesti úplně nezmizely, už jen tím, že jsem nemusela druhý den do práce, se mi usínalo lépe. Je to paradox, aby se člověk vyspal, musí být nemocný a zpacifikovaný doma. Pak si jeden řekne, a k čemu to vše? Až nemoc a bolest nás donutí se zastavit. Chci říct, ovšem nezakřiknout!, že se to může zlepšit. Můžeme spát lépe. I já to umím, už to poznání je úžasné :-) Přináší duši klid*
06.04.2025 18:47:54 | Vivien
Jasný, nespavče. I já to prožívám - a je to marný, je to marný! Všude milión různých rad, které se ti v posteli honí hlavou, a to už potom neusneš vůbec!
06.04.2025 15:53:23 | šerý
na duše klid
- je trik, naučit se bděle snít :)**
a pak s nocí vpluješ kamkoli budeš chtít!
nádherná
06.04.2025 15:35:56 | šuměnka