Stínohra

V tichu velikém na lavičce,
Sedím v parku klidném,
V tónu radosti zde hrají smyčce,
Hrají v tempu tichém, něžném.

Větve stromů stínohru si klidně hrají,
Divákem jsem pouze já,
Život svůj mi promítají,
Dílo nahé, zkušeného autora.

Kolem mihne květů vůně,
Mocnou krásou opilá,
Táži se, zda nepřisedne,
Vůně, jež je znavena.

Neodpoví, jen dál vane,
Kampak se tak vydala?
Snad tam, kde myšlenky raněné,
Hledají, co z těla zbylo.