Vílí zvonky

Až se jednou přiblíží svízele integrity,
krize vyžádá si střípky božské kapacity,
až se jednou budem ztrácet v brunátných kořenech haustorie,
upíšeme kusy duše k dosažení cíle.

Šepot srdce neodráží instrukce,
jak vrátit deziluze,
k východu udělat krok a nevracet se k burdě,
jen se vydat cestou k rozsudku a porotě.

Na temném nebi, skrývající záhady, pozorujeme souhvězdí se znameními,
jež nás vedou za ozdravnými slzami Fénixe,
tak jedině utečem ze spárů lva exituse,
když uchopíme žezlo boha,
porazíme invazivní kletby lidské tragédie.

I když vrásky šířící pozitivismus mizí z tváře,
entuziasmus se vzdál nechceme,
i když stránky kalendáře měsíčně měníme,
sbohem říci odmítáme.

Karty budoucnosti vzplanuly zeleným ohněm,
květ strážného ducha prorostl naším tělem,
během křižovatek života ztrácíme kusy puzzlů,
ale i tak se vrátí vílí zvonky,
které přinášejí radost a mír utrápené duši.