ChatGPT | The chosen one 6

O měsíc později 

Kvůli myšlenkám na Kriho jsem se nemohla soustředit. Už zase. A dneska po obědě k nám má přijít! Nebylo to poprvé kdy přišel, ale pokaždé jsem byla nervózní. Celé dopoledne jsem jen tak proplula. Oběd jsem do sebe rychle naházela a šla do pokoje hlídkovat u okna. V pokoji jsem si sedla na židli a snažila se uklidnit. Až bude tady, budu mluvit smysluplně a vtipně a všechno bude v pořádku. 

A pak mě něco napadlo. Ukážu mu tu chodbu! Možná mi pomůže objevit její tajemství. Půjdeme dovnitř a on mě chytne za ruku a... 

Mé myšlenky zůstaly nedokončeny, protože kdosi zaklepal na dveře. "Poď dál!" vyhrkla jsem a doufala, že to neznělo moc nadšeně. Otevřel a ve dveřích se objevila jeho hlava. "Ahoj, Adry" pozdravil mě sným melodickým hlasem a vstoupil do pokoje. "Ahoj Kri, překvapil jsi mě, jak se máš?" vychrlila jsem ze sebe. 

Asi jsem se moc zasnila, protože jsem si nevšimla auta jeho táty, který ho přivezl. "Překvapil? Byli jsme přece domluvení, že přijdu ne?" řekl a pousmál se. Zrudla jsem. "Jo, jasně že jsme byli domluvení já jen, asi jsem se jen trochu zamyslela" vypálila jsem proud slov a byla jsem rudá až za ušima. 

Jeho úžasný úsměv, ze kterého jsem byla pokaždé unesená jako na začátku, mi docela bránil v soustředění. Najednou jsem zapomněla co jsem chtěla říct. "Měla jsi něco v plánu?" zeptal, se po chvíli mlčení, "protože jestli ne, někoho bych ti rád představil" řekl. "Jo klidně, já bych ti jen chtěla něco ukázat." A je to venku. Teď už z toho nevycouvám. "Ale nejdřív musím na záchod" řekla jsem a vyběhla ze dveří. 

Na chodbě jsem se opřela o stěnu a pokusila se trochu zklidnit. 

Po chvíly, kterou jsem považovala za dost dlouhou, jsem se vrátila do pokoje. Kri seděl na kraji mé postele a pro sebe se usmíval. "Tak pojď, je to dole" řekla jsem rychle a měla jsem co dělat, abych znovu nevyběhla ze dveří. "Co je to za překvapení, je to k jídlu?" zeptal se nedočkavě. "Ty pořád myslíš jen na jídlo, viď?" poškádlila jsem ho s úsměvem. "Ne jídlo to není, přidej" popohnala jsem ho. 

Sešli jsme schody a dovedla jsem ho do "nábytkové" místnosti. Vedla jsem ho kolem stolků a židlí, když mě najednou napadlo, že bych ho mohla trochu připravit. "Víš, je to trochu netradiční překvapení" řekla jsem opatrně. "Tak už mě nenapínej, o co jde?" zeptal se zvědavě. Došla jsem k tmavé skříni a pomalu otevřela dveře. 

Tunel tam byl. Stejně studený a hladový. Znovu jsem cítila, jako by mě vábil. S očekáváním jsem se podívala na Kriho. Byl mírně zamračený a rozhodně nevypadal vyděšeně nebo překvapeně jako já, když jsem tunel poprvě viděla. 

"No... skříň?" zeptal se zmateně. "Je s ní něco špatně?" On to snad nevidí? Jako vůbec? Nebo si ze mě dělá srandu? Nevypadal tak. "Já jen... koukej jak je veliká!" snažila jsem se nasadit nadšený tón, až mi z toho přeskočil hlas. "Mohla by to být naše tajná skrýš..." zadrmolila jsem. 

Cože jsem to řekla? Kolik ti sakra je, Adriano? Zase jsem byla rudá jak rajče. Kri se usmál. "Jsi roztomilá, Adry, víš to?" zeptal se. Kdyby mi to řekl v jiný moment, asi by mi to polichotilo, ale teď jsem se cítila jak idiot. "Tak koho mi chceš představit?" zeptala jsem se s úsměvem, abych se přestala cítit trapně. "Počkej a uvidíš, máme se s ní setkat ve tři v parku" odpověděl mi.

Úsměv mi zmrzl na rtech. "S ní? Jako s holkou?" vyhrkla jsem nahlas dříve, než jsem to zvládla zastavit. Skoro se rozesmál. "Zatím jsem se nesetkal s nikým, kdo by o nějakém muži mluvil jako o ní, ale jestli ty jo, tak ano, myslím, že je to holka" odpověděl pohotově a stále zadržoval smích. Mě to tak vtipné nepřišlo. Nejdříve se ztrapním tou skříní a pak ještě tohle. Holka. Tak ta ať si na mě dává pozor.