od: Zoroaster
Anotace: volné verše
Našel jsem panenku v písku
schoulenou pod dunami,
oči vyprahlé strnulostí,
tvář unavené ženy
s pletí, jež marně čekala
na zavlažující pramen slz –
skráně měla do vějíře zvrásněné
pohledem na zapadající slunce
a bolestným úsměvem
nad usedavou krásou večera.
Putoval jsem onou krajinou,
kde jas spalující hvězdy
utápí se v bezbřehé poušti
a jediný záchvěv touhy
sotva oživí naději v opojení
milostnou vášní oázy.
Stopy mých bot
zpuchřelých stářím
a solí prosakujícího potu
zdály se mizet za každým krokem,
jako by sama země ztrácela paměť
pískovými přesypy umírajícího času.
A bylo to ticho,
které mě přimělo zastavit
pod nedozírnou klenbou
modravého prostoru,
sklonit se nad stínem ženy
a v návalu slabosti
vypálit znamení
marného soucitu tam,
kde ona nadála se
nalézt život
k lásce otevřený.
Jediné slovo
nevyšlo z jejích rtů
popraskaných
nedostatkem vláhy a účasti,
jen vybledlý zrak
se slabě zalil povlakem
zadržované něhy,
jíž obdarovala mě –
kdysi...
Přísahám, má lásko,
chtěl jsem se ujmout
tak osamělé bytosti,
nelitoval jsem vody
v poloprázdném vaku,
nabízel útěchu v přátelství –
odmítla s díky
a tiše hleděla dál k obloze
oči konečně zalité slzami
zbarvenými nachem
zapadajícího slunce...
Nemohl jsem jinak,
musel jsem dál,
na té trudné cestě
pustinou zapomnění,
abych unikl před slabostí,
před sebou samým,
před smrtelným objetím noci,
abych se zachránil – pro Tebe,
má mladá podmanivá krásko!
12.07.2023