ChatGPT | Z deníku hermafrodita

Středa

Večer na procházce s tebou. Tvé mladé a svůdně urostlé tělo rozehrálo urputné návaly brnění v mých slabinách. Je to bolestné. Marně se snažím utlumit amplitudy vzrušení sordinami tvých narážek na duchovní souznění. Poslouchám citace tvého srdce svíraje v ruce pevnou a poddajnou masu tvého prsu.

Vykládáš cosi o sexuální energii transformované do tvůrčí extáze vyšší smyslnosti, obrazu Boha v instanci krásy tvaru a barev. Dokázal bych si to představit – potom, víš jistě, co tím myslím. Tváříš se tak nechápavě a nedotčeně s pohlavím málem ponořeným do uplývajících vod Vltavy. Příliš mrazivých na můj přirozený cit.

Zkoušíš mě jako malého kluka, zda dokáži překonat nízké pudy a zahledět se k obloze plné hvězd. Dokázal bych se z nich radovat – jen kdyby už bylo po tom! (Vím, že tvé nitro je mnohem mělčí, než by se mohlo zdát, rozevřené k ejakulaci všeho, co přinese rozkoš tvé dostřednosti, jejímž středem jsi ty sama – proto dokážeš čekat a jistit tak nedotčenost svého já. Všechno je jeden veliký klam!)

Čtvrtek

Včera jsi mě opět nechala odejít samotného. Mé pozvání ke mně domů vyvolalo zdání dotčeného odporu po dlouhém a lačném polibku. Problém je na tvé straně, já chci jen to, k čemu jsem byl utvořen, nic víc. Ty nejsi připravena, protože mluvíš o pochopení a hloubce citu, jenž si na mně chceš vydobýt. Že by všichni tví náhodní milenci vyšli z panoptika chladné neřesti, která tě vždy pohltila jako trychtýř zrno zralé k rozemletí? Snad to byla i tvoje zásluha, žel moje touha je stejná a nehodlám se pro ni kát.

Přislíbila jsi mi sobotu jako den mého připuštění, pokud se stvrdí tvoje vnitřní volba, se kterou se musíš ještě poradit. Jak už se dlouho známe, měsíc? Dva? Kašlu na tebe! Kašlu na tvé představy o nepomíjivém svazku, o dětech, o rodině, o zajímavém životě.

Přesto se neubráním lítosti. Čím jsem si zasloužil tak hluboce prozíravou lásku? Až budu impotentní stařec, potom zaprodán svou duši každé krasavici s tváří anděla, abych se jí mohl vysmívat. Do té doby budu každý den stříkat svoje semeno do unylé tváře Boha. Kašlu na tebe! Nenarodil jsem se mužem proto, abych v sobě zabíjel mužství. Snad bys je mohla vnímat jako dar přírody, ke kterému dokážeš být otevřená. Jako dar! Nic víc.

Pátek

Odvolal jsem naší zítřejší schůzku. Sakra, deset takových jako ty by rozevřelo klín, kdybych za to zaplatil tím, co má nejmenší cenu. Tebe jsem miloval, nesnesu další ponižování. Dneska jsem si to udělal sám čtyřikrát za sebou a nebylo to o moc horší, než s mojí bývalou ženou. Ta po letech nedokázala vystát v posteli pořád stejného chlapa. Snad bych dokázal rozchodit její nevěru, nebýt toho, že jsem zůstal poslední na tapetě. Jakým to řízením ducha a prozřetelnosti jsem se stal otcem dětí, které teď už ani neznám? Takhle to končí, moje milá!  

Sobota, čas 21.00

Jsem krajně rozmrzelý, měla jsi tu být se mnou, je to horší, než jsem čekal, samota – těhotná odpornou kakofonií rozličných zvuků doléhajících ze všech stran do mého činžovního bytu, údery dveří, kroky, neznámý šramot, zběsilé hučení větráků, schizoidní výkřiky, roztříštěné akordy hudby a zlomených hlasů, pulsující hřmot motorů z ulice a zoufalý štěkot psa. 

Večeřel jsem v pizzerii vedle kina – obsluhovala mě velice hezká dívka v černých přiléhavých kalhotách a vínové blůzičce, byla u mě každou chvíli a nikdy nezapomněla obdarovat mou mužnost krásným úsměvem, škoda, že jsem počal Magota již několik hodin před tím, mohl jsem se ještě zachránit.

(S myšlenkou na tebe bych ale stejně nic jiného nedokázal)

čas 22.00

Čekám, co to se mnou udělá, proces přeměny byl rychlý, jsem nyní schopný samooplodnění jako hermafrodit, stačilo dostatečně zneprůchodnit výchozí cesty a několika razantními zásahy vnořit pohlavní žlázy do oblasti břišní krajiny, obešlo se to bez větší bolesti i bez nepříjemných vedlejších příznaků, údu se zásah nedotkl a bylo potěšující sledovat jeho topořivou reakci přesahující běžnou míru podmíněnou smyslným vlivem ženy. 

Fáze před oplodněním byly nečekaně orgastické, fantasticky dlouhé, něco takového jsem ještě nezažil, ejakulace s protržením vnitřní cesty ovšem přinesla řezavou bolest, ale myslím si, že jsem prožil něco podobného defloraci a napříště mě čeká ten nejúžasnější sexuální život, o jakém jsem mohl doposud jen snít – být sám sobě partnerem a partnerkou v jedné osobě přinese nejvyšší soulad a vzájemnou vstřícnost – již žádné odmítání, výmluvy a sebezpytování před vrtkavou nepřipraveností ženy k milostnému aktu.

čas 23.00

Začínám cítit tupý tlak v podbříšku, myslím, že se plní plodovou vodou, tak kvapný rozvoj mě vzrušuje, čas a můj stav existence nabývají, zdá se, nových rozměrů.

Přemýšlím, zda láska, kterou nyní prožívám ve vztahu k sobě, se dá srovnat s tím, co jsem cítil v oněch vzácných chvílích s tebou – ne, určitě to není stejné, nemám strach z citového poranění, ze zkoumavé nerozhodnosti, z odmítnutí, nemám proč se stydět za svou fyzickou přirozenost, kterou tak pokrytecky odsunuješ do pozadí, nebojuji o tvůj čas určený někomu jinému – jsme stále spolu, já a já, ale mám ze všeho trochu ponurý pocit, jakýsi bolestný klid pohrouženosti do nitra země, jako bych už nebyl součástí tohoto světa – ale třeba ten nový svět (či podsvětí?) bude šťastnější.

čas 23.30

Mé břicho se již dme v žilnatém napětí jako požehnané lůno matky, bolest se stupňuje, ale snáším to dobře, dokonce se mi do očí hrnou slzy, slzy radosti a zadostiučinění, mám trochu horečku – Magot ve mně roste a logicky vyčerpává můj organismus, přesto se cítím dost silný, jen mi chybí ticho, nemohu se náležitě soustředit, za okny slyším, jak na město doléhá děsivý hluk miliónů mumlajících hlasů, musím alespoň zavřít okno, nemám s nimi nic společného, chci být sám se sebou.

čas 00.00

Magot se konečně ode mě oddělil, lépe řečeno vyvrhl jsem ho některým z dosud volných otvorů (kterým, to přesně nevím), všemu tomu chrlení předcházela křečovitá bolest v břišních dutinách těla. Teď je mi lépe, i když všechno okolo mne je hrozně zaneřáděno odporně páchnoucím výtokem, mé smysly jsou vyčerpány porodem, zázrakem samoplození a nejsou již schopny plně vnímat produkt mé přeměny, ale je tu, můj prvorozený Magot, radostně vnímám jeho pláč, i když spíše připomíná skřek malé nestvůrky.

Otevírám oči a vidím, jak je dojemně ošklivý, můj malý Magot – taková krátká hadice s lysou hlavičkou připomínající žalud – vrhá se mi na potřísněná prsa, (představuji si tvoje nádherně bílá a plná ňadra) je mi ho líto, já ani já nemůžeme Magota nakojit, nikdo z nás nemůže být matkou, to mi včas nedošlo, ale takovou zrůdu mohu klidně nechat utratit, myslím, aniž bych riskoval jakékoliv nařčení z krutosti. Musím vymyslet nějakou antikoncepci pro hermafrodity, pak bude má přeměna dokonalá.

Snad se na nás někdy přijedeš podívat, neříkám kdy a nevím, jestli na tom teď záleží, nevím ani, jak to chodí mezi přáteli s různým pohlavím (chtěla jsi, abychom byly hlavně přáteli, že ano?).

Mně to spolu se mnou (a s Magotem) zatím funguje dobře, jsme rodina, i když, kdo ví, třeba se nám po čase zasteskne po životě tam venku, ale mám obavu, že brzo zestárneme a zemřeme (Magot už to má asi za sebou, soudím podle jeho nehybné polohy mezi mýma nohama), protože naše současné prožívání je hrozně rychlé a intenzivní, děláme to spolu pořád a pokud nenechám nic, aby uniklo ven (hodlám zajistit i zbývající otvory namísto antikoncepce), jistě se náš život brzy naplní.